Čeho vlastně? Dle mého názoru je co slavit. Na události, které se odehrály před sto lety, se již můžeme dívat s odstupem a neprovozovat stále oblíbenou hru na Co by, kdyby… Vznik republiky se stal skutečností přičiněním vnitřního i zahraničního odboje, a jak řekl tatíček (snad cituji přesně, nemám nikoho, aby hledal v Přítomnosti) bez legií bychom republiku neměli. Potíž byla jenom s tím, že první republika si příliš nevěděla rady s těmi, co přísahu mocnáři neporušili a jejich strádání nebylo o nic menší. V oficiálních oslavách jsem cítil mírné rozpaky z toho, co teď vlastně s tím vlastenectvím, které bylo hlavním hnacím motorem Mužů října. Nové evropské hodnoty (ale co to vlastně je) na to napasovat dost dobře nejde, takže nezbývá než přiznat, že cosi jako národ skutečně existuje. Oslavy v naší obci byly mírně ovlivněny nepřejícností počasí, no ale pršet taky musí, že, naši měšťáci. Paní starostky projevu kostru tvořily zápisy místního kronikáře k Velké válce se vážící. Projev k věci jdoucí, uměřený, atmosféru vystihující, občané děkují. Následovala pobožnost ke konci Světové války spojená s žehnáním nového hasičského vozu, kteréhožto úkolu se se ctí zhostil otec Jan (doufám, že mohu použít tuto titulaturu).
